Aktuálně

Přečtěte si nejnovější příběhy, informace a názory na problémy zdraví a naši práci po celém světě.

15.2.2010

Hlas z Haiti, měsíc po katastrofě

Zničené centrum města Port-au-Prince. Haiti. Copyright by Martin Bandžák

Žádná reportáž ani zpráva nedokáže popsat ten skličující pocit, který člověka ovládne přímo na místě. Atmosféra strachu, která je všude okolo. Celé centrum působí jako zpustošené válkou, jako bombardované území. Pomalu si začínáte uvědomovat, jakou silou bylo toto město a lidé v něm zasaženi. Dnes je těžké představit si, jak asi město vypadalo před katastrofou, plné života a ruchu.

Nyní, měsíc po zemětřesení, je vše zavřené. Obyvatelé Haiti si připomínají první měsíc od katastrofy. Na náměstí Champs de Mars před zničeným prezidentským palácem prosí lidé Boha o milosrdenství. Vláda nařídila třídenní půst. Z dálky to vše vypadá jako velká oslava, zblízka jsou však za předstíranými úsměvy vidět silná traumata, jež možná nesmažou ani dekády plynoucího času.

Na stejném místě byl postaven obrovský stanový tábor pro lidi, jejichž domy byly zničené. Tisíce lidí, kteří budou muset znovu začít žít své životy od nuly. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co vlastně tito lidé ve skutečnosti ztratili – absolutně všechno. Ztratili domy, členy své nejbližší rodiny, otce, bratry, matky, syny, sestry, strýce. Přišli o přátele. Mnoho z nich přišlo o končetiny. Ztratili svou identitu, práci, příjem. Ztratili minulost v podobě suvenýrů, fotografií. Ztratili plánovanou blízkou či vzdálenější budoucnost. Ztratili školu, kam předtím chodili a která dnes již neexistuje. Žijí dnes ve středu města, na místě, kde se před katastrofou setkávali, kde oslavovali, kde se procházeli během nedělních odpolední.

Všechno, co dnes mají, se vejde do prostoru o pár metrech, který získali k postavení tarpolinoveho příbytku nebo v lepším případě dřevěných chatrčí s plechovou střechou. Někteří se ukrývají před ostrým sluncem a nočními dešti pouze pod tenkou promokající plachtou. Mnoho z nich však dnes žije na otevřeném, nechráněném prostranství. Jedna z organizací zavedla v táboře vodu a postavila latríny... přibližně pět latrín na asi sto tisíc lidí. Nikdo neví, kolik lidí nyní v táboře žije a ten na Champs le Mars je jen jedním z mnoha ve městě i mimo město (další jsou St.Therese, Place St. Pierre, Gheskio a jiné). Na některých místech dostávají lidé pitnou vodu, i když jen malé příděly. Jiná je situace v oblasti distribuce jídla. První chaotické pokusy vyvolaly mezi hladovými a zoufalými lidmi mnoho násilí. Distribuce musela být reorganizována, respektive skutečně organizovaná. Dnes se jídlo vydává na základě lístků distribuovaných policií, a to výhradně ženám a matkám, protože muži s lístky obchodovali za účelem získání jiného zboží než jídla pro rodinu.

Tyto lístky lidem umožňují dostat se alespoň k nějakému jídlu, většinou jen k rýži. Ale ani tento systém distribuce nefunguje bezchybně. Policie zprostředkovává potravinové lístky na základě nejasných kritérií a tím pádem se jídlo ne vždy dostane ke každému.

Když jsme tábor navštívili, mělo jsme možnost promluvit si s lidmi, kteří tam našli útočiště. Chtěli jsme se dozvědět, jak dnes žijí, porozumět tomu, co se s nimi událo od katastrofy. Je náročné nahlédnout do nitra lidí, ptát se přímými otázkami lidí v takové situaci. V prvních chvílích setkání vidíme úsměvy, ale vzápětí je vystřídá vystrašený pohled, strach z toho, co se odehrálo a z toho, co bude následovat. Když nás vidí přicházet, zoufale prosí o přístřešek, jídlo a vodu. Nikdo neví, co bude dál, jak se zachová vláda, zda jim vůbec nějak pomůže. Hovoří o táborech i o vzdálenějších vesnicích, ale nechtějí v nich najít domov. Obávají se také toho, že budou muset v táborech zůstat tak dlouho, dokud nebudou schopni postavit si znovu dům. Jiní se bojí vrátit do svých domů, které jsou nějak poškozené nebo narušené. Mají strach z dalšího zemětřesení. Problém je i to, že za pár týdnů začne období monzunových dešťů. Silné tropické deště okamžitě zničí provizorní přístřešky, přinesou s sebou spoustu chorob a infekcí, nastane problém s hygienou a zpomalí se i proces uzdravování u těžce zraněných. Už po pár menších nočních deštích jsme měli možnost sledovat zvýšený výskyt kašle u dětí i dospělých pacientů. V porovnání s tím, co nastane v období dešťů, je to téměř zanedbatelné množství případů.

Romain Santon, Magna zdravotník, ošetřuje raněné v rámci mise na Haiti, postiženého ničivým zemětřesením. Copyright by Martin Bandzak

 

V nemocnici, kde Magna působí, je dnes poměrně klid v porovnání s obdobím před několika týdny, kdy byla nemocnice plná pacientů ležících na chodbách i venku v areálu. Denní teploty  stoupají až na čtyřicet stupňů Celsia. Je tu mnoho raněných, mnoho pacientů s amputacemi nohou či rukou. Leží tu dítě se zlomenýma nohama a rukou, stará žena s amputovanou rukou, sedmileté dítě s amputovanýma nohama... a to jsou jen ti, které vidím ve chvilce při zběžném rozhlédnutí. Lékařský tým Magny byl v prvních dnech po příchodu zavalený prací, operacemi  a ošetřováním ran. Během intenzivního pravidelného ošetřování hospitalizovaných pacientů přicházelo mnoho pacientů i zvenku se stále akutními zraněními, která vyžadovala okamžitou lékařskou péči. Vysoké teploty, namáčení ran a špatné zacházení s poraněním způsobovaly rychlé zhoršování zranění ošetřených bezprostředně po katastrofě. Mnoho těchto pacientů potřebovalo opětovný chirurgický zásah, který by napravil první rychlé nedbalé ošetření.

Po prvních ošetřeních a následných pravidelných prohlídkách se stále vrací na budoucnost pacientů s amputovanými končetinami v zemi jako je Haiti. Nedostupnost ortopedického náčiní je to první, na co narážím. A také na to, že ortopedické pomůcky musí být adekvátní zranění – aby bylo možné je správně nasadit, je potřeba, aby končetina byla správně amputovaná. Pokud zákrok nebyl proveden dobře během hektického ošetřování a hromadných amputací v prvních hodinách a dnech po katastrofě, musí pacient podstoupit další drastický zákrok. Ten opět zpomalí čas uzdravování, je nutná opětovná hospitalizace a bolest, která je často nesnesitelná.

Kromě této rutinní prvotní péče při ošetření ran by měla následovat péče o způsobenou psychickou bolest a cílená post-traumatická péče. Při tak velkém počtu pacientů to není jednoduché. Snažili jsme se s pacienty komunikovat, vnést trochu pohody do jejich utrpení. Jejich traumata jsou četná a hluboká: trauma ze samotného zemětřesení, ze zranění, ztráty končetin, ztráty domova, blízkých a příbuzných, trauma z nejisté budoucnosti. Pro takové množství lidí s amputovanými končetinami bude v této chudé zemi ve většině případů jediným způsobem obživy pouliční žebrání.

Má první mise na Haiti pomalu končí a brzy opustím tuto zemi i její lidi, ale všechna hrůza, kterou jsem tu viděl, se mnou zůstane už navždy, hluboko vrytá do paměti. Nemohu přestat myslet na osudy těchto lidí, na to, co bude následovat. Měsíc po katastrofě uvádějí oficiální zprávy dvě stě padesát tisíc mrtvých a stejný počet zraněných, mezi nimi i studenti, lékaři a učitelé. Z médií se nám může zdát, že je po neštěstí, že skončilo dvanáctého ledna 2010. Ale pro ty, kteří přežili, ve skutečnosti všechno teprve začíná. Co se s nimi stane, co bude následovat, jaké jsou v jedné z nejchudších zemí světa vyhlídky pro lidi, kteří všechno ztratili? Co se s nimi stane v blízké i vzdálenější budoucnosti? Přichází období dešťů. Kam se ukryjí všichni lidé bez střechy nad hlavou? Jak postavit znova zničené životy, město, společnost, s vládou, která není schopná rychle a účelně reagovat na katastrofu takových rozměrů? Jak znovu začít od nuly?

Magna zdravotnický tým na Haiti se skládá ze dvou zkušených chirurgů, dvou zdravotních sester a koordinátora mise a záchranných operací, kteří zprostředkovávají lékařskou péči v lokální nemocnici v Port au Prince.

Romain Santon, zdravotník, pracuje s Magna Děti v nouzi od roku 2008.

Poslední příběhy

Lék známe, ale i tak na malárii každé dvě minuty zemře dítě

Malárie je smrtelná nemoc, která ohrožuje polovinu celosvětové populace. Způsobuje ji parazit přenášen komáry z druhu Anofeles. Přestože lék na malárii známe, každoročně se jí nakazí více než 200 milionů lidí a toto číslo se v posledních letech nedaří snižovat. I proto MAGNA léčí malárii ve všech svých zdravotnických misích především v afrických zemích.

Válka v Sýrii je jednou z největších katastrof v naší historii. Trvá už 10 let.

„Válka v Sýrii je jednou z největších katastrof v historii,“ řekla před více než čtyřmi lety operační ředitelka MAGNA Denisa Augustínová v rozhovoru pro DVTV. Právě v té době několik dní a nocí pomáhala koordinovat týmy, které evakuovaly stovky dětí, zraněných a nemocných z východní části Aleppa. V obklíčené části města se skrývalo více než 40 tisíc lidí. Půl roku žili uprostřed bojů bez přístupu k jídlu, bez pitné vody či zdravotnické pomoci.

S koncem války utrpení lidí nekončí

Sexuálnímu rodově-podmíněnému násilí čelí ve světě 18 % žen a lockdowny kvůli pandemii Covid tuto situaci ještě zhoršily. Zdravotnická humanitární organizace MAGNA se ve svých projektech v Iráku ale i v dalších zemích zaměřuje na lékařskou péči i na pomoc obětem sexuálního násilí.

MAGNA bojuje proti HIV / AIDS, epidemii, která pořád existuje, i když se o ní už nemluví

S virem HIV, žije na světě asi 38 milionů lidí, statisíce každoročně umírají. Pomoc bohatých států stagnuje, a tak téměř třetina postižených nemá přístup k léčbě. Boj s HIV / AIDS již není na módní vlně a omezují se i zdroje, právě v čase, kdy by jich bylo třeba víc. HIV je dnes už jen zřídka líčen jako smrtelná epidemie a globální hrozba pro zdraví. Stále jí však je.

Vaše dary platí každý rok tisíce konzultací, ošetření a očkování.

Jak jsou vaše dary využity
100%
Vašeho daru pomáhá

Náš web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací.

Rozumím