Moje Haiti

22. 02. 2010

Share this

Je den D, ocitli jsme se na Haiti. Večerní stavění stanu, rozložení věcí a první noc v exotickém prostředí. Od vzrušení, co nás čeká a jaká bude nemocnice, do které jsme měli jít pracovat, jsem nemohla usnout a myslím, že nejen já, ale i celý tým. Moje nedočkavost a zvědavost neměla hranic.

Ráno přišel řidič a mi už nachystaní a zbalení, celí nedočkaví, jsme nasedli na korbu auta a sledovali cestu do práce. Byl to pohled, na který nikdy v životě nezapomenu.

Nastalo ticho. V němém úžasu jsme všichni sledovali to neštěstí, které postihlo tuto chudou oblast. Nevěděla jsem jestli plakat, křičet nebo jak mám reagovat.

Fotky v novinách, časopisech, a v TV nejsou oproti tomu, co jsme viděli na vlastní oči ničím. Doteď jsem si myslela, že mám problémy. Ale tady se všechny moje problémy a starosti ztratily. Tohle jsou starosti. Tohle jsou problémy. Tohle je neštěstí. Tito lidé během pár minut ztratili vše. Hledala jsem alespoň jeden celý dům, aspoň jednu usmívající se tvář – nenašla jsem.

Přišli jsme před nemocnici a ten šok byl ještě větší. Před budovou nemocnice byla nekonečná řada stanů plných pacientů, plných bolesti, křiku a pláče. V každým z těchto stanů leželi tři až čtyři pacienti, ošetřovatelé se nad nimi skláněli a převazovali jim rány. Byl tam neuvěřitelný zápach.

Pomyslela jsem si, že toto je na mě příliš, ale to už jsme vstoupili do nemocnice a tam šok nastal znovu. Zahlédla jsem obrovský dvůr plný lidí, kteří čekali na lékaře a sestry, aby je ošetřili.

Americký tým lékařů a sester nám všechno vysvětloval za pochodu po nemocnici. Jak to tam funguje, kde se nacházejí sály, pokoje pacientů, lékařský pokoj, jak má každý přidělenou práci a vlastně jak to “nefunguje”.

Žádný systém, žádný pořádný vůdce, který by to tam řídil. Pochopili jsme, že práci si musíme najít a nebylo třeba dlouho hledat. Byla v celé této polozřícené nemocnici všude dokola. A tak naše práce začala ošetřováním a převazováním rán na CP. A přišla i první amputace dolní končetiny. Každým dnem přibývali pacienti ať už na převazy nebo s novými úrazy, zlomeninami. Pacienti, které jsme operovali a přišli na kontrolu. Byli to děti, dospělí i staří. Tito lidé, kterým jsem se denně dívala do očí nesli toto neštěstí lépe než já. Po čase jsem zjistila, že jim můžeme aspoň takto pomoci, že jsme tu pro ně.

Za 16 dní jsem prožila chvíle, kdy se moje emoce střídaly jako křivka EKG. Jednou dole, jednou nahoře. Jednou šťastná, jednou nešťastná.

Za 16 dní jsem prožila chvíle, na které nikdy nezapomenu. Viděla jsem pacientku s nádorem na mozku, který jí vytlačoval oko. Našla jsem před nemocnicí pohozené děťátko, které bylo podvyživené a polomrtvé. Viděla jsem každý den před nemocnicí stát děti a žebrat o jídlo, o které byly ochotné se pobít. Nedá se zapomenout na jiskru v jejich očích, když jídlo dostaly. Nezapomenu na překladatele našeho týmu. Každé ráno nás čekal s úsměvem na tváři a každým dalším dnem se stával naší součástí. Každé ráno měl pacienty seřazené podle pořadí a uměl přesně říct, s čím kdo přišel. Byla radost s ním pracovat. Můj nejsmutnější a nejhorší den bylo poslední pondělí v práci. Byl rozlučkový. Byl tak smutný, že nevím kolikrát jsem v ten den plakala. Loučili jsme se s lidmi, s kterými jsme se denně potkávali. Bylo to těžké. Děkovali nám za celý národ, že jsme jim pomohli, když to potřebovali. Požehnali nám a několikrát nás políbili. Neobešlo se to samozřejmě bez slz. Potoky slz. Plakali jsme my, plakali oni.

Za těchto 16 dní jsem prožila chvíle, jaké jsem neprožila za celý svůj život. Na Haiti nikdy nezapomenu.

Zuzana Barciová, operační sestry, Magna Děti v tísni.


Aktuální

Přečtěte si nejnovější zprávy z našich operací ve světě.

Jak využíváme finanční prostředky?

100%
Program
0%
Fundraising
0%
Administrativní náklady