Zprávy

1.2.2018 | Zprávy

Denisa Augustínová: “Podvyživené děti nepláčou, nemají dost sil.”

Rozhovor s Denisou Augustínovou původně vyšel v lednovém čísle časopisu Marianne.

Denisa Augustínová rozhovory nesnáší. Celý svůj život se orientuje na pomoc druhým a je znát, že o sobě mluví jen velmi nerada. Její kolegyně ze slovenské humanitární organizace MAGNA, kterou Denisa před šestnácti lety coby třiadvacetiletá (!) založila, před ní ale naštěstí tajily focení a rozhovor tak dlouho a tak šikovně, že se jí nakonec nepodařilo vyklouznout. A tak se Marianne mohla s touto výjimečnou ženou, která bývá přirovnávána k siru Nicholasi Wintonovi, setkat.

Máte dvě malé děti a za dva dny letíte na syrskou hranici. Pro normálního smrtelníka hodně nepohodlná představa.

Myslela jsem si, že mateřství můj pohled nezmění. Ale změnilo. V jistých velmi vypjatých chvílích vás to ovlivní, třeba když přijde pacient ve stejném věku jako moje dcery. To dítě je v situaci, kdy ztratilo celou rodinu, je osamělé, zažilo traumata. A přesně v tu chvíli se člověk dívá do očí svému vlastnímu dítěti. Samozřejmě mám oproti jiným lidem posunuté hranice, v podobných zónách se pohybuju roky. Ale taky vím, kde jsou limity.

Magnu jste založila s manželem, na mise jezdíte oba. Máte katastrofický scénář, co dělat, kdyby se jeden z vás nevrátil?

Ne, nemáme.

Opravdu se nebojíte?

Já se nebojím ničeho, I fear nothing. Protože strach je nepřítel. Vede nás ke zkratovitým rozhodnutím. Ale samozřejmě neriskuji vědomě svůj život, ani život někoho jiného z MAGNA.

A co nemoci? Těch se také nebojíte?

Na to, kde se pohybuju, jsem v pohodě. Pár tropických onemocnění proběhlo, ale nic fatálního.

Vy o tom mluvíte jako o chřipce. Co jste třeba měla?

Horečku dengue. Spousta kolegů ji ale jako chřipku vnímá. A malárii taky.

Napadá mě, že asi máte pomáhání v krvi, vaše maminka byla sociální pracovnice.

To ano. Maminka pracovala s dětmi z problémových rodin, hlavně s adolescenty. Když vznikla díra v systému a neměly kde být, vzala je prostě k nám domů.

Takže vám třeba okupovaly dětský pokojíček? To v případě problémových adolescentů asi nebylo snadné.

U dětí je to jiné. Děti mají zázračnou schopnost nesoudit. A problémové děti mívají problémy hlavně kvůli tomu, že mají potíže doma, necítí lásku. Agrese je jen převlečený strach. Když se pak ty děti ocitly u nás doma, tak měly pocit klidu a bezpečí, my s bratrem jsme vůbec nevnímali, že by byly nějak problémové. Spíš nám bylo někdy líto, když odešly. Většinou u nás byly pár dní. No, někdy i týdnů. Ale byli jsme zvyklí.

Vy jste pak v pouhých třiadvaceti založila humanitární organizaci MAGNA, která pomáhá v krizových situacích po celém světě.

To byla asi mladická nerozvážnost! (smích) Ale vážně, v té době nebyla na Slovensku organizace, která by implementovala samostatné projekty v terénu. Tak jsme s Martinem založili vlastní.

Jezdíte na zahraniční mise spolu?

Máme dvě dcery, takže se střídáme, musíme si to doma logisticky zorganizovat. Dokud jsme děti neměli, jezdili jsme společně mnohem víc. Momentálně žijeme mezi Libanonem a Kambodžou, kde chodí dcery do školy.

Do terénu ale jezdíte stále dost. Berete děti s sebou?

Žádný rodič by dítě dobrovolně nevystavil nebezpečí, naše děti mu také nejsou vystaveny. Nejezdí do zemí „neslučitelných s dětmi“, jen tam, kde to bezpečnost dovolí. Třeba v některých zemích v Africe je to stabilnější, působili jsme tam v mnoha zemích. I v Libanonu s námi děti jsou, stejně jako v mnoha asijských zemích.

Jak je vaše profese ovlivňuje?

Asi výrazně. Starší dceři už je devět, určitě se na mnohé věci dívá jinak, je konfrontovaná s drsnější realitou. Vidí život na ulici, vidí lidi, co nemají peníze. Ptá se, jak pomoci. Na rozdíl od dospělých ale děti vůbec neřeší, proč pomáhat, spíš jak a kdy. Starší dcera posílá hračky a oblečení, jakmile je někde nějaká katastrofa, nemusíme jí říkat, dělá to automaticky. Když byl cyklon na Filipínách, dokonce sama dělala ve škole sbírku. Jasně, finance jsou důležité, ale někdy zapomínáme, že klíčové je i sdílení informací o daných konfliktech. A hlavně dobrota v nás. Ta je zadarmo. Pomůžete člověku, který je na ulici, ale pomůžete třeba i doma. A člověk, kterému pomůžete, bude pak také pomáhat. Společně vytvoříte řetěz.

Jak můžeme pomoci my? Co třeba když si měsíčně odepřeme stovku, tedy zhruba jeden oběd?

I za stovku můžete zachránit život! MAGNA hodně řeší nutriční projekty pro hladové děti a těhotné matky, všechny prostředky jdou přímo na pomoc. Vlastně jsme taková prodloužená ruka přispěvatele.

Pohybujete se v oblastech stižených katastrofami. Jaká situace vás opravdu zasáhla?

Já si hodně pamatuju vůně a zvuky. Třeba když byl v Somálsku hladomor, chodily za námi i stovky nových pacientů denně. Jste v obrovské skupině hladovějících dětí, které jsou těžce podvyživené, vysílené, dehydrované, nemají chuť k jídlu a trpí různými nemocemi, třeba zápalem plic. Taky je bolí břicho při zatížení zažívání, několik měsíců nejedly, když jim začnete dávat výživu, ze začátku je to strašně bolí. Pláčou, ale protože na pláč nemají dost sil, tak vydávají takový specifický zvuk. Je to hodně silné… A pak vidíte kolem sebe všechny ty příběhy, čtyřleté děti, co mají šest kilo. Měli jsme třeba v péči holčičku, kterou k nám přinesla babička na zádech, jedno dítě jí cestou zemřelo. Za šest týdnů ale odešly spolu. Zdravé a po dvou. Podobná situace je právě v Jižním Súdánu.

Tušíte, kolik pomohla vaše organizace zachránit životů? Čárky si asi neděláte, ale určitě máte představu.

Za ty roky jsou to desetitisíce životů. V posledních dvanácti letech jsme byli u všech větších katastrof, od tsunami po zemětřesení. Poskytujeme primární zdravotní pomoc, ošetříme stovky pacientů denně. V posledních letech je ale naše práce stále těžší.

Proč?

Konflikt v Sýrii kompletně změnil humanitární etiku. Kdysi znamenal kříž na sanitce či nemocnici, že se neútočí, my dnes ale na našich mobilních klinikách nemůžeme mít označení, že poskytujeme zdravotnickou pomoc, protože bychom byli okamžitě terčem. Humanitární právo přestává fungovat, napadání zdravotnického systému se používá jako způsob vedení války.

Při vaší profesi hodně záleží na aktuální situaci ve světě, pracovní dobu od osmi do pěti asi zrovna nemáte.

To ne, od osmi do pěti opravdu nedělám. Hlavně kvůli tomu, že na světě jsou různé časové zóny a Střední východ a Afrika se odehrávají v čase, kdy já mám večer, často pracuji v noci. Také hodně záleží na tom, jaké nové katastrofy se na světě zrovna objeví.

Dost času trávíte v terénu. Stalo se vám, že jste neviděla nebezpečí, i když reálně tam bylo?

Vědomě ne, člověk to vidí spíš zpětně. Třeba na somálské hranici na začátku roku 2011 nic nenasvědčovalo tomu, že bude krize tak rozsáhlá. Začínalo to nevinně, malými incidenty, ale pak to skončilo výbuchy zhruba 500 metrů od nemocnice a teroristickými útoky v oblasti.

Zmiňovali jsme vaši maminku, co má také pomáhající profesi, ale doma na Slovensku. Nikdy nenaznačovala, že byste se měla přestěhovat?

Jasně! Maminky to vždycky zkoušejí! Ta moje to ještě nevzdala.

Takže by vás nejraději měla doma na Slovensku?

Myslím, že by přistoupila i na jinou zemi, která by byla podle ní bezpečnější. (smích) Momentálně to nezkouší, ale čekám, že to zase přijde.

A poslední otázka, praktická. Za jak dlouho si dokážete sbalit kufr?

Za dvacet minut. Beru si oblečení, na které jsem zvyklá, ráda nosím džíny a košile. Talismany nemám, zato kosmetiku docela řeším, vždycky musím mít své mýdlo, šampon, krémy a základní balíček léků. Protože v místech, kam jezdím, nic podobného neseženete. Anebo seženete, ale věřte mi, že to fakt nechcete používat.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.

Poslední příběhy

Pomáháme neviditelným ženám přežít

Právo na život je nejdůležitějším základním právem každé ženy. V krizích, které probíhají po celém světě, patří právě ženy k těm nejzranitelnějším. Z toho důvodu se také stávají nejčastějšími oběťmi násilí.

Děti a matky ze země za kopcem, kde světlo znamená smrt

Každý druhý uprchlík ze Sýrie v Libanonu je dítě. Při spojení "každý druhý" se některým z nich vybaví v paměti kruté vraždění. V zástupu na školním dvoře přežil jen každý druhý žák.

Jižní Súdán: Kde si matky nemohou dovolit oplakávat své dítě

Po vyprahlé cestě pomalu kráčí postava. Teprve po chvíli se ukáže, že k shluku staveb se přibližuje žena s dítětem na rukou. Na první pohled se nedá odhadnout jeho věk. Je na kost vyhublé a má vysokou teplotu.

Pomáháme dětem přežít kritický první měsíc života

Pro budoucí maminky v rozvojových krajinách je kritické období porodu, pro novorozence je to celý první měsíc života. Péče o matku a dítě je jednou z našich hlavních MAGNA aktivit.

Pomáháme neviditelným ženám přežít

Právo na život je nejdůležitějším základním právem každé ženy. V krizích, které probíhají po celém světě, patří právě ženy k těm nejzranitelnějším. Z toho důvodu se také stávají nejčastějšími oběťmi násilí.

Děti a matky ze země za kopcem, kde světlo znamená smrt

Každý druhý uprchlík ze Sýrie v Libanonu je dítě. Při spojení "každý druhý" se některým z nich vybaví v paměti kruté vraždění. V zástupu na školním dvoře přežil jen každý druhý žák.

Jižní Súdán: Kde si matky nemohou dovolit oplakávat své dítě

Po vyprahlé cestě pomalu kráčí postava. Teprve po chvíli se ukáže, že k shluku staveb se přibližuje žena s dítětem na rukou. Na první pohled se nedá odhadnout jeho věk. Je na kost vyhublé a má vysokou teplotu.

Pomáháme dětem přežít kritický první měsíc života

Pro budoucí maminky v rozvojových krajinách je kritické období porodu, pro novorozence je to celý první měsíc života. Péče o matku a dítě je jednou z našich hlavních MAGNA aktivit.

Každá koruna Vašeho daru pomáhá léčit.

Financování a transparentnost
100%
Vašeho daru pomáhá

Náš web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací.

Rozumím